Ostrov, jež je poprvé zmiňován Platonem ve spise Timaeus, je popisován jako mocná námořní velmoc, jejíž říše se rozkládala v západní Evropě a v Africe, ale jež v určitém momentu své historie “mizí během jednoho jediného nešťastného dne a noci”. Tento ostrov situován za “Herkulovými sloupy”, za něž je od dob geografa Eratosthena běžně považován Gibraltarský průliv, mizí pozřen mořem. Pokud skutečně existovala, byl by Atlantický oceán jakousi pomyslnou schránkou uzamykající poklady tohoto ostrova bohatého na stříbro a nejrůznější kovy. Pokud Atlandita nikdy neexistovala, zůstane jen mýtus, který se zrodil, aby vyložil politickou vizi. Je skutečně tak absurdní věřit ve dávnou existenci Atlantidy? Pokud si s tímto problémem lámalo hlavu již tolik lidí, asi neexistovala. A pokud skutečně existovala, proč nikdo nenalezl jedinou stopu po ní?

V roce 2002 vstoupil na scénu novinář Sergio Frau s revoluční teorií: Atlantidu ztotožnil se Sardinií. Samozřejmě, Sardinii neomývají vody Atlantiku, neleží pod hladinou. Ale pokud při dikuzích o Atlantidě připustíme, že fakta o nichž byly přesvědčeny dávné západní civilizace, a přidáme sérii dalších dat, jsou plodem diskutibilních a často mylných interpretací, může v konečném důsledku formulovat vysoce přesvědčivou teorii, jež praví, že “Herkulovy sloupy” - Řekům známý svět - nec plus ultra, končil u Sicilského kanálu. A že tedy ostrov, jež je umístěn za “Herkulovými sloupy” a o němž hovoří Platón “tudy se přichází k dalším ostrovům a k pevnině jež obklopuje vše” musí být právě ona, Sardinie, ležící uprostřed středomoří. Existuje hypotéza, že ostrov byl zdevastována v dávných dobách mastodontní tsunami, jež mohla zničit města a současně vytvořila mohutný nános z něhož byly v moderní době na světlo světa vykopány Nuraghy. Sardinská archeologie je vědou velmi mladou, ale objevuje se množství prvků, které přinašejí zamyšlení se nad teorií o Sardinii–Atlantidě a mohly by dokazovat, že se nejedná jen o fantazii. Dobře se ví o velmi pokročilé civilizaci, jež v jistém momentu své existence přišla o svou moc a sílu, a stala se cílem pro tažení a podmanění jinými národy. Kdo byli skuteční Nurágové a jejich předchůdci, jakým způsobem byla vybudována jejich města, čím se zabývali? Máme jen mlhavou představu. Zůstaly megalitické věže a zbytky vesnic. Hrobky a posvátné studny spojené s kultem uctívání vody a ročních cyklů. Bronzové sošky (bronzetti), které zobrazují rodové náčelníky, postavy polobohů se čtyřma očima a čtyřma rukama, loďky s hlavou býka či jelena na přídi. Kamenné sochy vysoké více než 2 metry, zvané Giganti di Mont´e Prama, vytvořené z pískovce, které zobrazují válečníky i vládce. Toto vše dává tušit národ, který byl mocný a dobyvačný, žijící na území bohatém na naletiště kovů, národ, který byl obeznámen s hvězdářstvím a snad i uměním plavit se po mořích. A to i přes to, že žádná loď nebyla dosud nalezena. Národ, který by svou vyspělostí mohl být srovnávat i s Egyptem faraonů. Vypadá to, že je nedokázal porazit nikdo z živých, ale přírodní katastrofa v podobě tsunami ano: po jejím zásahu zůstali zdecimovaní a křehcí, jako by je bohové chtěli potrestat za jejich pýchu. Tímto okamžikem se mění i historie ostrova Sardinie. Ostrov se stává cílem mnohých dobyvatelů, je vykořisťován dávnými i moderními národy: od Féničů či Kartaginců, Římany, námořními velmicemi Pisa a Janov, přes Španěly až po Piemontské krále, právě tehdy je nazýván costante resistenziale sarda, tisíce let trvající boj sardských proti vetřelcům. Dlouhá a spletitá historie, po které ostrovu zůstala mnohá dědictví, a to z každé z epoch: a tak si povězme, ať už je to Atlantida nebo ne, Sardinie je místem jež má v sobě magii, kterou stojí za to objevovat, v těch nejautentičnějších a nejskrytých aspektech.