SVĚTOVÝ ETICKÝ KODEX CESTOVNÍHO RUCHU

Potvrzujeme právo účastnit se cestovního ruchu a svobodu pohybu účastníků cestovního ruchu. Přejeme si podporovat spravedlivý, odpovědný a udržitelný řád ve světovém cestovním ruchu, který by v souvislosti s otevřenou a liberalizovanou mezinárodní ekonomikou prospíval celé společnosti. Slavnostně přijímáme zásady Světového etického kodexu cestovního ruchu.

ZÁSADY

Přínos cestovního ruchu v oblasti vzájemného porozumění a úcty mezi národy a společnostmi

1)  Porozumění a podpora etických hodnot společných celému lidstvu a tolerance k rozdílným náboženským, filosofickým a morálním hodnotám jsou základem a zároveň důsledkem odpovědného přístupu k cestovnímu ruchu. Osoby zainteresované na rozvoji cestovního ruchu a také samotní turisté by si měli uvědomit hodnotu sociálních a kulturních tradic a zvyku všech národů, včetně národnostních menšin a domorodých obyvatel, a měli by je respektovat.

2) Aktivity cestovního ruchu by se měly uskutečňovat v souladu s tradicemi a zvyky hostitelských zemí a regionů a měly by respektovat místní zákony a zvyklosti.

3) Hostitelské komunity společně s místními pracovníky cestovního ruchu by se měli seznámit s životním stylem, zájmy a očekáváním turistů, kteří je navštěvují, a měli by se jim snažit vycházet vstříc. K pohostinnému přijetí přispívá vzdělání a příprava odborníků v oblasti cestovního ruchu.

4) Úkolem veřejných orgánů je zajistit ochranu účastníků cestovního ruchu a jejich majetku. Zvláštní pozornost je nutné věnovat zajištění bezpečnosti zahraničních návštěvníků, neboť jsou snáze zranitelní. Veřejné orgány by měly podporovat zavádění konkrétních opatření vedoucích ke zlepšení informovanosti, prevence, bezpečnosti, pojištění a pomoci, které by vycházely z potřeb účastníků cestovního ruchu. Jakékoliv útoky, přepadení, únosy nebo výhrůžky proti účastníkům cestovního ruchu nebo pracovníkům v odvětví cestovního ruchu, stejně jako úmyslné poškozování zařízení cestovního ruchu nebo kulturního a přírodního dědictví by měly být přísně postihovány a trestány v souladu s příslušnými národními zákony.

5) Při cestování by se návštěvníci neměli dopouštět žádných trestných činů nebo jednání, které je zákony navštívené země považováno za trestné. Měli by se vyvarovat jakéhokoliv jednání považovaného místním obyvatelstvem za urážlivé nebo zraňující nebo jednání poškozující místní životní prostředí. Neměli by se pokoušet o nelegální vývoz nebo dovoz drog, zbraní, starožitností, chráněných přírodních druhů a dále výrobků a látek, které jsou nebezpečné nebo jejichž držení je zakázáno národními předpisy.

6) Turisté a návštěvníci nesou odpovědnost za to, že se před začátkem cesty seznámí s charakteristikami země, kterou chtějí navštívit.  Přitom musí posoudit zejména zdravotní a bezpečnostní rizika spojená s cestováním do neobvyklého prostředí a musí se chovat takovým způsobem, aby tato rizika minimalizovali.

Cestovní ruch jako prostředek k uspokojování individuálních a kolektivních potřeb

1) Aktivity cestovního ruchu, které jsou nejčastěji spojovány s odpočinkem, relaxací, se sportem a návštěvou kulturních a přírodních atraktivit, by měly být považovány za vynikající prostředek k uspokojování individuálních a kolektivních potřeb. Přistupuje-li se k cestovnímu ruchu "s otevřenou myslí", představuje nenahraditelný zdroj sebevzdělávání, vzájemné tolerance a získávání poznatků o skutečných rozdílech mezi národy a kulturami a o jejich rozmanitosti.

2) Při aktivitách cestovního ruchu by měl být kladen důraz na rovnoprávnost mužů a žen, měla by být podporována lidská práva, konkrétně práva nejvíce zranitelných skupin, především dětí, seniorů, postižených osob, národnostních menšin a domorodých obyvatel.

3) Zneužívání osob v jakékoliv podobě, konkrétně sexuální zneužívání zejména dětí, je v rozporu se základními cíli cestovního ruchu a je popřením cestovního ruchu. Jako takové by mělo být v souladu s mezinárodním právem energicky potlačováno, a to za přispění všech zúčastněných států. Mělo by být bez výjimky postihováno jak národní legislativou přijímajících zemí, tak i zemí pachatelů těchto činů, a to i v případě, že se jich dopustili v zahraničí.

4)  Zvláště přínosnou formou cestovního ruchu, která si zaslouží podporu, je cestování v rámci náboženské, zdravotní, vzdělávací, kulturní nebo jazykové výměny.

5)  Při vzdělávání je třeba zdůraznit hodnotu cestovního ruchu, jeho ekonomický, společenský a kulturní přínos a také rizika s ním spojená.

Cestovní ruch jako faktor trvale udržitelného rozvoje

1)  Všechny osoby zainteresované na rozvoji cestovního ruchu by měly chránit přirozené životní prostředí s cílem dosáhnout zdravého, trvalého a udržitelného hospodářského rozvoje založeného na spravedlivém uspokojování potřeb současných i budoucích generací.

2) Národní, regionální a místní orgány by měly přednostně podporovat rozvoj těch forem cestovního ruchu, které šetří vzácné a drahé přírodní zdroje, zejména vodu a energii, a usilovat o snížení produkce odpadu.

3) Je třeba zajistit optimálnější rozložení účastníků cestovního ruchu v čase a prostoru, především v souvislosti s rozvržením placené dovolené a školních prázdnin. Optimálnější rozložení návštěvníků povede ke snížení tlaku na životní prostředí a ovlivní příznivě průmysl cestovního ruchu a místní ekonomiku.

4) Infrastruktura a aktivity cestovního ruchu by měly být plánovány tak, aby bylo zajištěno zachování přírodního dědictví, především ekosystému a biodiverzity, a byla zajištěna ochrana ohrožených druhů živočichů a rostlin.  Osoby zainteresované na rozvoji cestovního ruchu, zejména podnikatelé, by se měli podřídit omezením, která plynou z provozování činnosti ve zvláště citlivých oblastech pouštních, polárních, pobřežních nebo vysokohorských, v tropických lesích nebo v mokřadních oblastech, zvláště mají-li tato území předpoklady stát se přírodními rezervacemi nebo chráněnými oblastmi.

5) Pěší turistika a ekoturistika jsou považovány za aktivity, které obzvlášť přispívají k obohacení a posílení postavení cestovního ruchu, ale pouze za předpokladu, že nenarušují přírodní dědictví a život místního obyvatelstva a nepřekračují únosnou míru zatížení oblasti.

Cestovní ruch jako společenský jev využívající kulturního dědictví lidstva a přispívající k jeho rozšíření

1) Zdroje cestovního ruchu patří ke společnému dědictví lidstva.  Společnosti, na jejichž území se nacházejí, mají ve vztahu k těmto zdrojům konkrétní práva a závazky.

2)  Politika cestovního ruchu a jeho aktivity by měly být provozovány formou respektující umělecké, archeologické a kulturní dědictví, které by měly chránit a zachovat pro budoucí generace. Zvláštní pozornost by měla být věnována zachování a obnově památek, náboženských míst a muzeí, dále archeologických nalezišť a historických objektů, jež by měly být přístupné široké veřejnosti. Je třeba usilovat o zpřístupnění kulturního dědictví a památek v soukromém vlastnictví při zachování práv vlastníků a o zajištění přístupu do náboženských, objektů při zachování jejich původního využití.

3)  Finanční zdroje získané ze vstupného do kulturních památek a objektů by měly být alespoň částečně využívány k obnově, zabezpečení, rozvoji a zkrášlení tohoto dědictví.

4) Aktivity cestovního ruchu by měly být plánovány způsobem, který umožní tradičním výrobkům, řemeslům a folklóru přežít a dále se rozvíjet a nepovede k jejich úpadku nebo standardizaci.

Cestovní ruch jako činnost prospěšná pro hostitelské země a společenství

1) Místní obyvatelstvo by mělo být zapojeno do aktivit cestovního ruchu a mělo by rovnoměrně sdílet hospodářské, sociální a kulturní výhody, které rozvoj cestovního ruchu přináší, zejména v souvislosti s vytvářením pracovních míst, které s cestovním ruchem přímo či nepřímo souvisejí.

2) Politika cestovního ruchu by měla být vykonávána takovým způsobem, aby vedla ke zvýšení životní úrovně obyvatelstva přijímajících regionů a k uspokojování jeho potřeb. Plánování, architektonické pojetí a provoz zařízení cestovního ruchu a ubytovacích kapacit by měly vést v co nejvyšší míře k jejich integraci do místní hospodářské a sociální sítě. V případě rovnocenných odborných znalostí a zkušeností by měla být dána přednost místní pracovní síle.

3) Zvláštní pozornost je nutné věnovat konkrétním problémům pobřežních oblastí, ostrovních území a zranitelných venkovských a horských regionů, pro které v důsledku poklesu tradičních hospodářských činností představuje cestovní ruch jednu z mála možností rozvoje.

4) Pokud se odborníci v cestovním ruchu, a zejména investoři, řídí předpisy přijatými místními orgány, měli by zpracovávat studie o dopadu svých rozvojových projektů na životní prostředí a okolní přírodu. Zároveň by měli zveřejňovat srozumitelné a objektivní informace o svých budoucích programech a o jejich možných dopadech a posilovat dialog o jejich obsahu s obyvatelstvem, kterého se daná opatření dotknou.

Závazky osob zainteresovaných na rozvoji cestovního ruchu

1)  Subjekty cestovního ruchu jsou povinny poskytovat návštěvníkům objektivní a pravdivé informace o cílových destinacích, o cestování a o pobytu. Smluvní podmínky, které jsou předkládány zákazníkům, by měly být snadno pochopitelné. Údaje o ceně, kvalitě poskytovaných služeb a o finančním odškodnění, které náleží zákazníkům v případě porušení smlouvy druhou stranou, by měly být jasné a jednoznačné.

2) Subjekty cestovního ruchu by měly ve spolupráci s místními orgány zajistit bezpečnost svých klientů, ochranu jejich zdraví, nezávadnost stravy a podniknout preventivní opatření snižující nehodovost při přepravě. Dále by měly informovat o existenci systému pojištění a pomoci v nouzi. Měly by dodržovat informační povinnost stanovenou národními předpisy. V případě nesplnění svých smluvních závazků by měly vyplatit spravedlivé odškodnění.

3) Subjekty cestovního ruchu by v mezích svých možností měly přispívat k uspokojování kulturních a duchovních potřeb turistů a umožnit jim během cesty vykonávat úkony spojené s jejich náboženstvím.

4) Úřady vysílajících a přijímajících zemí by měly ve spolupráci s podnikateli v cestovním ruchu a jejich asociacemi zajistit fungování mechanismu umožňujících návrat turistů zpět do vlasti v případě, že cestovní kancelář, která organizovala jejich cestu, zkrachovala.

5)  Vlády mají právo a povinnost informovat své občany o okolnostech a nebezpečích, se kterými se mohou při cestách do zahraničí setkat.  Především je třeba upozornit na krize v těchto oblastech.  Vlády přitom odpovídají za to, že takové informace budou zveřejněny bez předsudků a způsobem ospravedlnitelným a nadměrně nepoškozujícím průmysl cestovního ruchu hostitelské země a zájmy vlastních operátorů. Obsah těchto doporučení by měl být předem projednán s úřady hostitelských zemí a se zainteresovanými subjekty cestovního ruchu. Formulovaná doporučení by měla být úměrná k vážnosti situace v těch oblastech, které jsou považovány za nebezpečné. Tato doporučení by měla být aktualizována, popřípadě zrušena, jakmile se situace v dané oblasti vrátí do normálního stavu.

6) Tisk, zejména tisk zaměřený na cestování, a další média, včetně nástrojů elektronické komunikace, by měla pravdivě a nestranně informovat o událostech a situacích, které by mohly ovlivnit návštěvnost regionů. Zároveň by měla poskytovat přesné a spolehlivé informace pro spotřebitele služeb cestovního ruchu. K těmto účelům by měly být využívány rovněž nové komunikační technologie a možnosti elektronického obchodu. Média by žádným způsobem neměla podporovat sexuální turistiku.

Právo účastnit se cestovního ruchu

1) Všichni lidé světa mají rovné právo na osobní a přímé objevování a využívání zdrojů planety.  Rostoucí účast na národním a mezinárodním cestovním ruchu by měla být považována za nejlepší projev trvale udržitelného využití volného času. Jeho využití by neměly být kladeny žádné překážky.

2) Všeobecné právo účastnit se cestovního ruchu musí být považováno za součást práva na odpočinek, včetně práva na přiměřené omezení pracovní doby a periodickou placenou dovolenou garantovanou v Článku 24 Všeobecné deklarace lidských práv a v Článku 7.d

Mezinárodní úmluvy o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

3)  Místní úřady by měly věnovat značnou pozornost rozvoji cestovního ruchu a zejména organizovaného cestovního ruchu, který podporuje využití volného času k odpočinku, cestování a dovoleným.

4) Měly by být přijaty kroky k podpoře a usnadnění účasti rodin, mládeže, studentů, seniorů a postižených osob na cestovním ruchu.

Svoboda pohybu účastníků cestovního ruchu

1) Účastníci cestovního ruchu by měli mít v souladu s mezinárodním právem a národní legislativou možnost svobodně se pohybovat jak ve svých zemích, tak při cestování z jednoho státu do druhého, což vyplývá také z Článku 13 Všeobecné deklarace lidských práv. Dále by měli mít přístup k tranzitním a pobytovým místům, ke kulturním památkám a turistickým atraktivitám, a to bez přehnaných formalit nebo diskriminace.

2) Účastníci cestovního ruchu by měli mít přístup ke všem dostupným formám vnitřní a vnější komunikace; dále by měli mít možnost využít rychlého a snadného přístupu k místním správním, právním a zdravotnickým službám. V souladu s platnými diplomatickými konvencemi by měli mít zaručen svobodný styk s konzulárními zástupci svých zemí.

3) Účastníci cestovního ruchu by měli požívat stejná práva jako občané přijímající země, především v oblasti ochrany osobních údajů a informací, zejména jsou-li takové informace ukládány elektronicky.

4) Administrativní úkony nezbytné při překročení hranic, ať už vyplývají z národních předpisů nebo z mezinárodních smluv, jako jsou vízová povinnost nebo zdravotní a celní formality, by měly být v co nejširší míře upraveny tak, aby zajistily maximální svobodu cestování a možnost účasti na mezinárodním cestovním ruchu.  Je nutné podporovat uzavírání smluv mezi skupinami zemí, které zajistí harmonizaci a zjednodušení těchto administrativních procedur.  Specifické daně a poplatky postihující průmysl cestovního ruchu a podkopávající jeh konkurenceschopnost by měly být postupně odstraňovány nebo upravovány.

5)  Účastníci cestovního ruchu by měli mít v míře, v jaké to dovoluje hospodářská situace zemí, ze kterých pocházejí, přístup k volně směnitelným měnám nezbytným pro cestování.

Práva zaměstnanců a podnikatelů v průmyslu cestovního ruchu

1) Základní práva zaměstnanců a osob podnikajících v průmyslu cestovního ruchu a v souvisejících odvětvích by měla být zaručena jak v národním prostředí, tak v hostitelských zemích, a to prostřednictvím národních a místních úřadů.  Je třeba přihlédnout ke specifickým omezením činnosti vyplývajícím ze sezónnosti, k celosvětovému rozměru průmyslu cestovního ruchu a k flexibilitě, která vyplývá z povahy práce v tomto odvětví.

2) Zaměstnanci a osoby podnikající v průmyslu cestovního ruchu a v souvisejících odvětvích mají právo a povinnost dosáhnout potřebného vzdělání, které budou průběžně rozšiřovat. Měla by jim být poskytnuta adekvátní sociální ochrana. Nejistota zachování pracovních míst by měla být maximálně omezena a sezónním zaměstnancům pracujícím v tomto odvětví by měl být poskytnut zvláštní status s přihlédnutím k jejich sociálnímu zabezpečení.

3) Každá fyzická nebo právnická osoba by měla mít právo za předpokladu, že disponuje potřebnými schopnostmi a znalostmi, podnikat v souladu s platnými národními zákony v oblasti cestovního ruchu. Podnikatelé a investoři - zejména v oblasti malého a středního podnikání - by měli mít volný přistup do odvětví s minimálními právními nebo administrativními omezeními.

4) Výměna zkušeností mezi podřízenými a nadřízenými pracovníky, ať už podnikateli nebo zaměstnanci, z různých zemí přispívá k rozvoji světového průmyslu cestovního ruchu. Tato výměna by měla být v souladu s příslušnými národními zákony a mezinárodními dohodami maximálně usnadněna.

5)  Nadnárodní společnosti působící v průmyslu cestovního ruchu by neměly zneužívat svého dominantního postavení, které v některých případech zaujímají, neboť solidarita je nenahraditelným faktorem rozvoje a dynamického růstu mezinárodního cestovního ruchu. Neměly by se stát nástroji kulturních a sociálních modelů uměle uplatňovaných v hostitelských komunitách.  Výměnou za uznanou svobodu investování a obchodu by se měly podílet na místním rozvoji a nesnižovat svůj ekonomický přinos v hostitelské zemi nadměrným vývozem zisků nebo podporou dovozů.

6) Partnerství a vytváření oboustranně výhodných vztahů mezi podniky z vysílajících a přijímajících zemí přispívají k trvale udržitelnému rozvoji cestovního ruchu a spravedlivému rozdělení přínosů z jeho růstu.

Naplňování zásad Světového etického kodexu cestovního ruchu

1)  Veřejné a soukromé osoby zainteresované na rozvoji cestovního ruchu by měly spolupracovat při uskutečňování těchto zásad a sledovat jejich účinné uplatňování.

2)  Osoby zainteresované na rozvoji cestovního ruchu by si měly v souladu se všeobecnými principy mezinárodního práva uvědomit význam mezinárodních institucí se Světovou organizací cestovního ruchu na prvním místě a dále význam nevládních organizací, které působí v oblasti podpory a rozvoje cestovního ruchu, ochrany lidských práv, životního prostředí a zdraví.

3) Osoby zainteresované na rozvoji cestovního ruchu by měly předkládat jakékoliv spory týkající se uplatňování nebo výkladu Světového etického kodexu cestovního ruchu nezávislému třetímu orgánu, kterým je "Světový výbor pro etiku v cestovním ruchu".