Z jednoho konce ostrova na druhý tyto kamenné pevnosti hlídají původní obchodní cesty a pastviny, dohlížejí na města a vesnice. Připomínají dnešním uspěchaným lidem délku a složitost jejich historie.

HISTORIE SARDINIE - PRAVĚK

Historie osídlení ostrova sahá podle posledních průzkumů do doby před půl milionem let, tedy do pravěku. Přítomnost člověka na Sardinii se zřejmě datuje do období před 450.000 lety, tj. do starší doby kamenné, staršího paleolitu. Obyvatelé ostrova se živili lovem a sběrem potravy.

Zemědělství, chov dobytka, výroba nástrojů z obsidiánu, minerálu podobnému sklu, a výroba keramiky, to vše způsobilo velký posun ve způsobu života obyvatel v období staršího neolitu, mladší doby kamenné (cca 6.000 před Kr.).

Hmatatelné pozůstatky osídlení Sardinie člověkem zbyly po kultuře Bonuighinu, která se objevila v období středního neolitu (4.000 – 3.000 před Kr.). Její název je odvozen ze jména jeskyně na území Mora v oblasti Sassari, kde byly provedeny první archeologické vykopávky. Tato kultura, založená na zemědělství i obchodu, uctívala Bohyni matku, jejíž sošky byly nalezeny v typických jeskynních hrobech.

Jedna z nejvýznamnějších sardských kultur pochází z období 3.400 – 2.800 let před Kr., z období konce neolitu, a nese jméno Ozieri, rovněž po místě vykopávek v jeskyni San Michele u Ozieri. Zdokonalili výrobu keramiky a jako první těžili a zpracovávali kovy (měd, olovo a stříbro). Pohřbívali své zesnulé do hrobek vytesaných do skály, tzv. domus de janas, kterých se na Sardinii dochovalo na tisíce. Nazývaly se „domus de janas“, česky „obydlí víl“, protože pozdější obyvatelé si neuměli vysvětlit jejich účel a domnívali se, že tam bydlí víly.

(Z dalších významných kultur jmenujme kulturu Monte Claro z období 2.400 – 2.100 před Kr. z oblasti Cagliari s vytříbenou keramikou a Kulturu zvonových váz z období 2.100 – 1.800 před Kr., přítomnou v celé Evropě.)

NURAGOVÉ A NURAGY

Bez nuragů by Sardinie nebyla Sardinií. Z jednoho konce ostrova na druhý tyto kamenné pevnosti hlídají původní obchodní cesty a pastviny, dohlížejí na města a vesnice. Připomínají dnešním uspěchaným lidem délku a složitost jejich historie.

Zlom v historii Sardinie nastává od roku 1.800 před Kr., kdy se na Sardinii objevuje právě nuragská civilizace, která na ostrově zanechala ony proslulé obrovské kamenné stavby, nuragy. Ale vraťme se na její počátek. Předchůdci nuragů byli lidé kultury Bonnanaro, nazvané podle jména obce v oblasti Logoduro, kteří na ostrově žili ve starší době bronzové (1.800 – 1.600 před Kr.). Keramika už nebyla tak zdobná, ale za to tato společnost měla například rozvinutější lékařství.

Období civilizace nuragů můžeme datovat zhruba mezi léta 1.800 a 300 před Kr., které se obvykle dělí do několika etap. Zpočátku nuragové stále využívaly pohřebiště „domus de janas“ a stavěli menhiry, ovšem v dalším období zhruba od roku 1.200 před Kr. začali nuragové stavět své typické věžovité stavby, podle nich nazvané – nuragy.

Nuragy byly postavené z velkých opracovaných kamenů, které byly vršené bez pojiva na kruhové základně někdy až do výšky 20-ti metrů. Uvnitř nuragu vybudovali jednu nebo více místností nad sebou, které zastřešili falešnou kopulí. Jednodušší nuragy jsou ve formě jedné věže, komplexnější sestávají ze systému několika dalších věží. Centrální nurag byl obklopen vesnicí z kamenných chýší a sloužil především k obranným účelům, ale rovněž i jako obydlí vůdce kmene, někdy jako útočiště obyvatel při napadení vesnice.

Na Sardinii se dochovalo do dnešních dnů na 7.000 nuragů, přičemž nejznámější jsou nuragský komplex Su Nuraxi u Barumini, nurag Sant´Antine z oblasti Torralba a nurag Losa z obasti Abbasanta.. Největší počet nuragů se dochoval především ve vnitrozemí a na středozápadě ostrova.

Nuragové stavěli kromě nuragů také „tombe dei giganti“, „hrobky obrů“, které sloužily jako hromadné pohřebiště a byly vytesané do skály ve formě býčí hlavy, pro uctění boha býka. Kult vody se odrážel ve stavbách „pozzo sacro“, tzv. posvátných studnách.

Běhěm zlatého věku nuragské civilizace (cca 10. – 8. stol. před Kr.) se nuragská civilizace dále rozvíjí, společnost se více specializuje, roste množství obchodu především s mykénskou a kyperskou populací, vyrábí se předměty z bronzu, např. proslulé bronzové sošky „bronzetti“, představující členy nuragského společenství. V tomto období žilo na Sardinii podle odhadů na 250.000 obyvatel. Tohoto zalidnění se podařilo opět dosáhnout až v 15.stol po Kr.! Po zlatém věku nuragské civilizace nastává období úpadku, zapříčiněné dobyvatelskými snahami středomořských mocností jako byli Kartiginci a Římané.

NURAG SU NURAXI

Nejzachovalejší, nejznámější a mimořádně architektonicky propracovaný je nuragský komplex SU NURAXI u městečka Barúmini, podle kterého se označuje jako „nurag Barumini“. „Su Nuraxi“ v nářečí sardštiny znamená jednoduše „nurag“, „su“ je člen a „nuraxi“ nurag. Nurag se nachází ve vnitrozemí na jižní části ostrova Sardinie na úpatí náhorní plošiny Giara di Gesturi. V roce 1997 byl nurag Su Nuraxi prohlášen památkou světového kulturního dědictví UNESCO.

Tato pevnost byla opěrným bodem strategického systému, jehož součástí byly další nuragy rozeseté po úbočích náhorní plošiny. Charakteristické je použití místního kamene - převážně čediče a vápenatého slínu. Komplex byl tvořen v několika stavebních fázích.

První fáze výstavby spadá do střední až mladší doby bronzové (od konce 15.stol. před Kristem po začátek 13. století po Kristu). Byla postavena středová věž ve tvaru komolého kužele, která byla obehnána baštou. Tato hlavní věž měla u základů průměr 12 metrů, 3 patra a terasu, která byla ve výšce 19 metrů. Bašta byla tvořena čtyřmi věžemi, které byly spojené rovnými stěnami. Věže bašty měly 2 podlaží a byly vybavené dvěma řadami střílen. Na celém stavbě nuragu byly upevněné římsy, které podpíraly ochozy se střílnami.

Promyšlený byl rovněž vertikální systém spojení, který využíval schodišť, sešikmených průchodů vysekaných do zdí a můstků k vyvýšeným vchodům. Uvnitř stavby nuragu se nacházel také dvůr polo-elipsového tvaru, kde byla umístěna 20 metrů hluboká studna s pramenitou vodou. Další fáze výstavby se datuje do mladší až pozdní doby bronzové (od počátku 13.stol.před Kr. do konce 12.stol. před Kr.).

Kvůli problémům se statikou, zapříčiněným rozpadáním slínu, bylo zapotřebí obehnat celou stavbu nuragu 3 metry širokou kamennou zdí. Kolem celého komplexu bylo v letech 1210 až 1100 před Kristem vybudováno na 200 dalších obytných staveb pro rozrůstající se obyvatelstvo. Nuragská vesnice se dále rozvíjela v době železné (od počátku 9.stol. před Kr. po počátek 7.stol.před Kr.), kdy se obyvatelé začali snažit budovat urbanistické uspořádání: objevily se uličky, systémy vodovodu a kanalizace, a domy začaly mít centrální atrium někdy se studnou. Koncem doby bronzové byl komplex z velké části zničen, poté byl dlouho neobydlen, až byl znovu využit Puny a Římany (od 5.stol před Kr. po 3.stol. po Kristu) jako obydlí, pohřebiště a svaté místo.

Nurag Su Nuraxi byl jako první z nuragu vykopán vědeckou metodou, a to v padesátých letech 20.stol. archeologem Giovannim Lilliuem, doyenem sardských archeologů.

NURÁG SANTU ANTINE

Nurag Santu Antine se nachází v severozápadní Sardinii uprostřed roviny Cabu Abbas u města Torralba. Tento nurag, šperk prastaré sardské architektury, se skládá z centrální věže a třívěžové bašty. Okolo nuragu se rozkládá vesnice z nuragských kruhových chýší a také z obdélníkových budov z římského období.

Hlavní věž kruhového půdorysu má průměr 15,5 metrů a výšku 17,5 metrů, původně měla tři patra a terasu. Předpokládá se, že nurag byl vysoký až 24 metrů, což znamená, že to byla po egyptských pyramidách na tu dobu nejvyšší stavba. Základy sestávají z nepravidelných řad hrubě otesaných obrovských čedičových bloků, ovšem horní část věže je vystavěna z perfektně opracovaných menších kamenů.

Ani zde nebylo použito žádné malty ani jiného pojiva. Uvnitř nuragu, podobně jako v nuragu Su Nuraxi, se nacházejí schodiště do vyšších podlaží, kruhové chodby, vytesané úložné prostory, dvůr, 2 studny, střílny, to vše výtečně architektonicky propracované a promyšlené. Nurag Santu Antine byl také stavěn v několika etapách, hlavní části vznikly ve střední době bronzové a v době železné, především mezi léty 1.600 – 1.450 před Kr..

POHŘEBIŠTĚ ANGHELU RUJU

Nejrozlehlejší a nejvýznamnější pohřebiště v severní Sardinii, Anghelu Ruju, se nachází 10 kilometrů od přístavu Alghero na severozápadě ostrova. Vznik pohřebiště se datuje do pozdního neolitiku, založeno bylo tedy kulturou Ozieri v období mezi 3.200 a 2.800 před Kristem, a bylo využíváno až do doby bronzové dalšími kulturami, jako kulturou Monte Claro, kulturou Zvonovitých váz a kulturou Bonnanaro mezi léty 2.800 a 1.600 před Kr..

Toto pohřebiště se skládá z 38 „domus de janas“, hrobek, které byly novověkými obyvateli pojmenovány „obydlí víl“ a které jsou rozdělené do dvou částí po 7 a 31 hrobkách. Tyto hrobky byly vytesané do skalního podloží, jejich půdorysy jsou velice komplexní, některé mají až 11 místnůstek pro zesnulé. Vstup do hrobek je dvojího typu: buď kolmo svislým vchodem nebo pozvolna dlouhou chodbou se schůdkami. Hrobky s kolmým vstupem jsou zřejmě starší, mají nepravidelný půdorys a místnůstky jsou okrouhlé. Hrobky s pozvolným vstupem (tzv. „dromos“) jsou někdy obrovských rozměrů, mají symetrický a pravidelný půdorys a alespoň hlavní síň obdélníkového tvaru.

Před hrobem, který se skládal z několika místnůstek pro zesnulé, se nacházela předsíň a hlavní místnost, kde se odehrávaly pohřební obřady. Domus de janas byly zvenčí uzavřené kamennými deskami, které se většinou nalezli někde v okolí. V podlahách hrobek byly vykopané nádoby určené k darům (jako byly sošky bohyně matky, vázy, zbraně a zbytky šperků) a pohřebním pokrmům, na stěnách byly vyryté nebo vytesané architektonické dekorace, které zobrazovaly prostředí domova nebožtíků.

V hrobkách bylo rozšířené použití červeného okru, barvy krve a regenerace, a falešných dveří, směřujících na východ, které symbolizovaly vchod na onen svět. Často v hrobkách nalezneme různé dekorace, jako např. býčí roky, které se vztahovaly k božské dvojici „bůh býk a bohyně matka“ a které chránili spánek zesnulých. Co se pohřbívání týče, většina ostatků byla uložena v poloze na zádech, některé měly známky na tu dobu neobvyklé polo-kremace a v hrobkách bylo pohřbíváno od 2 do 30 nebožtíků.

Pozn.: Pro mnohé Sardy je ovšem Anghelu Ruju názvem vína, které bylo podle pohřebiště pojmenováno, jelikož se jeho výrobce - vinařství Sella&Mosca - nachází nedaleko naleziště. Jedná se o likérové víno, přirovnávané k portskému. Zraje alespoň 10 let ve velkých dubových sudech. Má rudou až granátovou barvu; vůni exotického ovoce, skořice a ořechových skořápek; plnou, teplou a bohatou chuť.

POHŘEBIŠTĚ MONTESSU

Pohřebiště Montessu se nachází v jižní Sardinii v kraji Sulcis u obce Villaperuccio. Má dominantní vyvýšenou polohu na skále, ze které shlíží na okolní úrodnou kopcovitou nížinu. Montessu je nejvýznamnější a největší pohřebiště typu „domus de janas“ v jižní Sardinii, podobně jako Anghelu Ruju v severní. Podle nalezené keramiky ve vykopávkách lze určit, že vznik pohřebiště se datuje do pozdního Neolitu (3.200 – 2.800 před Kr., kultura San Michele) a bylo používané až do doby bronzové (kultura Monte Claro, kultura Zvonovitých váz, kultura Bonnanaro, 2.400 – 1.600 před Kristem).

Hrobek bylo odhaleno na 40 a většinou jsou horizontálního typu o různém půdorysu a velikosti. Nejrozšířenější schéma hrobek se skládá z větší místnosti obklopené vyvýšenými výklenky ve skále pro nebožtíky. Zesnulí se do těchto hrobů ukládali ve fetální poloze, tedy jako je poloha dítěte v matčině lůnu. Významná je v domus de janas symbolika dekorace: např. v hrobce nazvané „tomba delle spirali“ (hrobka spirál) byly vytesané vlčí zuby vybarvené červeným okrem, barvou regenerující krve, býčí roky, spirály, které symbolizovaly oči nebo poprsí bohyně matky, girlandy, oblé motivy ve tvaru svícnu a také falešné dveře, ukazující na odchod na onen svět. Další dekorovanou hrobkou je hrobka „rohů“ („tomba delle corna“), s vertikálním vstupem, kde jsou zobrazené různé tvary býčích rohů, vztahující se ke kultu Boha býka.

Napsala: Lenka Křišťálová